Přemýšleli jste někdy nad tím, jak moc by byl váš život jiný, kdyby to tenkrát před lety dopadlo jinak? Byl prosinec 2019 a já se vracela domů z pohovoru. Hledala jsem si po 4 letech novou práci jako PPC specialistka. Pár týdnů předtím jsem totiž dost nečekaně dostala výpověď. Firma, ve které jsem pracovala, snižovala stavy a já byla bohužel jedna z těch, která dostala černého Petra. Důvod zněl prostě – „zrušení pracovní pozice“.
Pohovor dopadl dobře. Ale i přes první dobrý dojem z lidí, popisu práce i svého výkonu jsem se nemohla zbavit pocitu, že to není to, co chci. Stála jsem zrovna na eskalátorech jednoho obchoďáku v Brně a přemýšlela, co budu dělat. Bylo těsně před Vánoci, běžela mi výpovědní lhůta a moc času už mi nezbývalo. Zadumaně jsem se rozhlédla kolem sebe a uviděla obří banner s nápisem „Notino, Today is yours“. Hlavou mi probleskla myšlenka: „Co kdybych se zkusila podívat na Notino, třeba někoho hledají.
Ještě na eskalátoru jsem si vygooglila Notino, najela na kariérní stránky a k mému obrovskému překvapení a nadšení tam našla pozici s názvem Senior PPC specialist. V popisu pozice bylo uvedeno, že se budu moci věnovat nejen PPC kampaním, ale navíc dostanu na starosti i 4členný tým. Zkušenosti s vedením lidí jsou prý výhodou a ty já měla, i když ne z práce. Tohle byla přesně ta pozice, kterou jsme si představovala. Možnost kariérně se posunout a navíc ve sféře beauty? Lepší už to být nemohlo.
Celá nadšená jsem ještě ten večer sepsala motivační dopis a společně se CV ho odeslala. Za pár dní mi zavolal recruiter, na začátku ledna jsem měla pohovor a týden na to mi volali s feedbackem. Pamatuji si z něj jen to, jak jsem při slovech „…můžu vám zaslat job offer?“ poskakovala radostí a doufala, že to na druhé straně telefonu není slyšet.
Střih.
Je 10. října 2024 večer, sedím po dlouhém dni v práci v kavárně a píšu tento článek. Článek o tom, jak jsem se vypracovala na pozici Head of Digital Ads Campaigns. Jak se mi to povedlo? Na samém začátku byl neúspěch, který byl vlastně to nejlepší, co se mi mohlo stát. A následně tam byl někdo, kdo mi dal šanci, a za to jsem dodnes vděčná.
Po nástupu následovalo „hození do vody“ a já se začala učit plavat. Po odborné stránce jsem problém neměla, největší výzvou bylo vedení týmu.
Jak už jsem psala, zkušenosti s vedením jsem sice měla. Nebyly ale z pracovního prostředí, nýbrž ze sportovního. Dva roky jsem vedla menší, neprofesionální folklorní taneční soubor, který měl v době našeho nejlepšího období téměř 30 aktivních členů. Už tam jsem zjistila, že vedení lidí je náročné, a pokud to chce člověk dělat dobře, stojí to spoustu času, úsilí, vzdělávání, sebereflexe a neustálého pocitu, že mohl udělat něco jinak, líp. V pracovním prostředí tohle všechno dostalo úplně jiný rozměr a bylo toho potřeba dvojnásobně.
Vedení lidí je náročné, a pokud to chce člověk dělat dobře, stojí to spoustu času, úsilí, vzdělávání, sebereflexe a neustálého pocitu, že mohl udělat něco jinak, líp.
Četla jsem knihy o vedení lidí. Chodila si pro rady ke zkušenějším. Absolvovala roční firemní leadership akademii. Přemýšlela nad každým 1:1 sezením i týmovým meetingem, otáčela si je v hlavě z různých stran a hledala u sebe prostor pro zlepšení. Ze seniora jsem se postupně posunula na team leadera. Radila se s kolegy, kteří byli na stejné pozici jako já, jen v jiných týmech. Zažila si se svým týmem úspěchy i neúspěchy, příjemné situace i ty, které bych znovu zažít nechtěla. Dny a měsíce utíkaly jako voda a každodenní praxe v kombinaci s neustálým sebevzděláváním mě posunuly tam, kde jsem dnes.
Co bych poradila svému o 5 let mladšímu já, které nevědělo, co si počne? Ať nevěší hlavu, protože všechno zlé je k něčemu dobré. Že to, co se dnes zdá jako konec světa, může ve finále být obrovskou příležitostí. A že dokáže cokoliv, stačí chtít a udělat proto něco navíc.
